Psal jsem hlavně o běžencích v centrech. Mnoho jich bydlí v domech a bytech, které si pronajali v Kyjevě i okolí. Nebo bydlí u nějakých známých a nebo jen u lidí, kteří přijímají běžence z lásky k bližnímu i ze zištnosti.
Sedáme do mého auta. Tentokrát máme svého řidiče. Syn ředitele Adry UA Oleh sedí za volantem. Alexandr drží v ruce formuláře s adresami. Vjíždíme do vesnice asi 40 km za Kyjevem. Navigace nás zavádí trochu jinam, ale nakonec dům č.40 najdeme.
Vítá nás smutná paní. Je bývalá učitelka, dnes v invalidním důchodu, má penzi 1300,-Hriven (asi 2000,-Kč). Za plyn a elektriku dá měsíčně 900,-. Manžel je už tři roky bez práce a trpí depresemi. Dceři je 32 let a nemá práci. U sebe doma hostí paní z Luhanské oblasti. Tečou jí slzy. Manžel nic nepomůže, jen leží. Chladný dům je málo vyhřátý, místo skel často igelit. Procházíme domem. Muž leží na pohovce u televize a spí. najednou se vztyčí a křičí, kdo jsme a co děláme v jeho domě. Uklidňujeme ho, že jsme přišli pomoci. Sedíme za stolem v kuchyni a sepisujeme dokumenty. Náhle muž vchází a začíná být agresivní. Vyhazuje nás a řve, že o naši pomoc nestojí a že jsme jeho i jejich dceru rozčílili. Paní se staví mezí nás a jeho. Radši odcházíme. Je nám líto té paní a toho, že na ní vše leží a že žije v takové rodině. 
Vracíme se do Kyjeva. Jedeme na veliké sídliště na levé straně řeky. V osmém patře bydlí rodina z Doněcka. V bytě 1 + kk žijí tři děti, máma, babička a teta. nejstaršímu synovi Antonovi je 14 let. Pak je tam Nastěnka a Igorek. Jim jsou 4 roky. Ukazují nám radostně horu plyšáků. Anton se dívá na televizi. Byt je ve strašném stavu, oprýskaný a šedivý. Jen ti plyšáci ho dělají trochu přívětivým. Přitápí si sporákem na plyn. V kuchyni není voda. Anton se málo usmívá. Dospívá a tohle musí zažívat. Táta zůstal s dědou v Doněcku. Ženy pláčou.
Kdyby slzy, které vytečou z očí těch všech žen dokázaly zachránit svět, bylo by to super. Se slzami a smutkem se setkáváme často. Jsou důkazem nelehké životní situace, do které se všichni ti psychicky zranění lidé dostávají. Poraněná psychika je možná horší než zranění těla. Myslím, že další jedna generace ukrajinských matek a dětí si ponese tuto smutnou zkušenost po celý svůj život. Pomozme jim ji trochu uzdravit..... Já vím, že o tom pořád čtete. Ale já vám říkám, nikdy nebude dost řádků, aby vypsalo ten stav a strach těch lidí z budoucnosti......
{flike}
